Rozhodla jsem se být šťastná, a to z jednoho prostého důvodu - neměla jsem na vybranou. Celý život jsem jen tak proplouvala, lpěla na starých záležitostech, nevnímala přítomnost a zahrnovala se obavami o budoucnost. Jo a ještě jedna věc - často jsem nebyla šťastná.
Uvědomila jsem si, že pokud si nenaprogramuji štěstí hned, tak zemřu. Možná jen v mysli, možná doopravdy.
Člověk musí někdy opustit nějaké místo nebo společnost, nebo oboje. Ač se zdá na první pohled život celkem fajn, nemusí být.
To je právě to. Každý není jako každý ostatní. Já nejsem ty, ty nejsi já. To co činí šťastnou mne, tebe může ubíjet.
Nerada soudím chování ostatních, protože mají na něj vliv spousty aspektů. Možná to je pro mě jeden z největších a zároveň nejtíživějších darů života. Mám pochopení pro ostatní. Co to ta holka říká, copak je to nějaký problém? No opravdu může být. Jako třeba pro mě.
Takže holka jako já - mladá, nejistá si svým jednáním, se neuměla nikdy pořádně prosadit. Říct nahlas velké NE. Holka, která má velkou empatii k druhým, často tápe sama u sebe. To co toleruje u ostatních, by sobě samotné nedovolila, nebo se za to příšerně odsoudila.
Možná by šel můj smutný život takto stále dál. Naštěstí věřím. Někdy více, někdy méně. A sním - to neustále. Sním o tom, že život není tak špatný jak se může zdát. Věřím, že vše má svůj důvod a věřím, že všechno zas bude fajn.
Mrzí mě, že k mému snění a víře doposud chybělo odhodlání. Odhodlání změnit sebe (ne ostatní! to už nikdy Markéto, nikdy nezkoušej) Odhodlání najít samu sebe. Odhodlání přiznat si své chyby. Odhodlání obklopovat se lidmi, kteří jsou pozitivní. Odhodlání důvěřovat ostatním. Důvěřovat sobě. Odhodlání spálit shnilé mosty, a ty krásné mosty pečlivě udržovat a hýčkat si je.
A tak jsem tady jako blogerka. Markéta, která věří a sní - a to neustále.
Žádné komentáře:
Okomentovat