neděle 17. ledna 2016
První dojmy - Yoga youtube
Přeji krásnou neděli,
venku je úplně úžasná zimní chumelice, a já jsem ráda, že nikam nemusím. Přesto mám po ránu vždy tendence jít se alespoň projít, nějak se hýbat. A tak jsem zkusila cvičit jógu.
V poslední době mám chuť na něco klidnějšího, díky čemu se hlavně celkově protáhnu, ale zároveň chci trochu posílit svalstvo. Dříve jsem jógu zkoušela, ale nějak mě nebavila, byla pro mě málo akční.
Teď jsem však v takovém rozpoložení, že mi přišla ideální. Jsem teď hodně zaměstnaná psychicky. Blíží se mi druhá maturitní zkouška, takže mám plno povinností. Do toho zaměstnání a povinnosti v něm. Procházky v tomto počasí nejsou příliš příjemné, zima zalézá až do morku kostí. Takže proto jóga. Dala jsem jí druhou šanci a už teď vím, že to byla trefa do černého.
Rozhodla jsem se cvičit podle videí Courtney Bell. Konkrétně program
Yoga for weight loss
venku je úplně úžasná zimní chumelice, a já jsem ráda, že nikam nemusím. Přesto mám po ránu vždy tendence jít se alespoň projít, nějak se hýbat. A tak jsem zkusila cvičit jógu.
V poslední době mám chuť na něco klidnějšího, díky čemu se hlavně celkově protáhnu, ale zároveň chci trochu posílit svalstvo. Dříve jsem jógu zkoušela, ale nějak mě nebavila, byla pro mě málo akční.
Teď jsem však v takovém rozpoložení, že mi přišla ideální. Jsem teď hodně zaměstnaná psychicky. Blíží se mi druhá maturitní zkouška, takže mám plno povinností. Do toho zaměstnání a povinnosti v něm. Procházky v tomto počasí nejsou příliš příjemné, zima zalézá až do morku kostí. Takže proto jóga. Dala jsem jí druhou šanci a už teď vím, že to byla trefa do černého.
Rozhodla jsem se cvičit podle videí Courtney Bell. Konkrétně program
Yoga for weight loss
Aniž bych to očekávala, již po prvním(!) cvičení jsem se cítila psychicky uvolněněji, po dnešním druhém cvičení se cítím ještě lépe. Nemohu se dočkat, které video si vyberu zítra. Ale musím říct, že s mou flexibilitou to je opravdu špatné, nohy neumím pořádně propnout, taková babča dvacítka no :-)
Na tomto kanále na youtube najdete spousty lekcí, i s jinými cvičiteli. Sama se těším, co si vyberu zítra :-)
Market
sobota 16. ledna 2016
Proč nedávat dítě na hotelovou školu, aneb mé zkušenosti z praxe
Je to jako včera, kdy jsme podávali přihlášku na střední školu. Někdo v tom měl jasno celkem hned. Studijní typy jdou na gymnázia, popřípadě obchodní akademie, pár lidí na umělecké obory. Kluci, kteří se učí no nic moc, ale jsou zručně manuální, vybírají z učňovských oborů stylem: ,,Děláte si ze mě legraci?! Já přece nepůjdu na obkladače! Chci být opravářem aut!,, (protože obkladač přece není dost cool, tak se raději přidám ke stovce dalších autotroniků.)
A pak zbývá takový ten střed. Nemastný, neslaný. Děti možná s potenciálem ale nevyužitým. Děti, které stále neví co by je bavilo. Jako třeba já: ,,Půjdu na Hotelnictví a cestoví ruch´´, naučím se jazyky a budu průvodkyně. Ha! Chyba! Během studia na střední jsem zjistila, že to spojení cestovní ruch je tam jaksi navíc. Prioritní je Hotelnictví. Tak fajn, naučím se vařit, to mě fakt baví, zajímám se o moderní vaření. A zase chyba! Pingl budeš!
Na všech praxích, které probíhaly více méně v létě (přes rok jsme se učili, jsme přece maturitní obor), nás pustili jenom na plac. No a myslíte si, že nás chtěli do nějakého Hiltonu? Kdepak. Na to jsme neměli potřebné dovednosti, protože jsme se právě přes rok jen učili. No shrnu kompetence naší školy: ,,Bude z tebe pingl s maturitou, ale pokud se nenaučíš vše během letní měsíční praxe, máš smůlu.´´ - A pozor! Ono v nějaké Horní, Dolní Lhotě, kde se podává držkovka a guláš, moc vysoké gastronomie nepochytíte.
Právě naopak.
Během mých letních praxí jsem přišla naprosto o veškeré iluze.
V prvním ročníku jsme byli na praxi na Moravě. Hotel pěkný, občas se tam pořádalo i školení, svatby... Ale, to by nebylo, kdyby nebylo ale!
Mít pěkné zázemí je hezká věc, ale naprosto neprofesionální personál, věc druhá. Nezlobte se na mě, ale sexuální obtěžování ze strany kuchaře i číšníka, to prostě není ok. Ne každá šestnáctiletá holka je zkažené a ostřílená, jak se může zdát. A abyste věděli, že nenafukuji, řeknu vám to na rovinu: Během směny mě kuchař chytl v kuchyni a řekl mi: Pojď mi ho vykouřit.(!). Číšník se zase jednou přiopil a vlezl mi do postele, ze které jsem ho pak musela doslova vykopat.
Na praxi v druháku už nebyli loudilové. Tam se všichni jako profesionálové snažili chovat. Tehdy jsme pobývali na vysočině v jednom pěkném klasickém českém hotelu s velkou zahrádkou. Podali jsme 200 jídel denně. Byla to ale dřina, neskutečná. V druháku jsme se naučili, co je to pinglovat šestnáct hodin v kuse, trošku se vyspat a opakovat to samé. Dalo mi to hodně, ale pořád se nekonala vysoká gastronomie.
Ve třetím ročníku jsme odcestovali do švédského penzionu. Dopředu jsme věděli, že o servírování moc nepůjde. Jezdili tam Češi na poznávací pobyty, to zn. ráno snídaně, pak odjeli na výlety, večer se vrátili na večeři. My mezitím celý den uklízeli. Ale vážně celý den. Ve dvou jsme uklízeli všechny chodby, pokoje, záchody, utírali prach,.. někdy dokonce i pleli. Manuální práce nám nevadila, hlavně nás pan šéf vzal i na tři výlety po švédsku, což bylo super. Příroda nádherná, s lidmi jsme se moc nesetkali, protože jsme byli na samotě, ale ta jezera a lesy v našem okolí, ocení každý milovník přírody. Ale protože má vše své mouchy, musím podotknout, že šéf - majitel CK, byl neuvěřitelný cholerik, dokonce bral léky na agresivitu. K nám - levné pracovní síle - si moc dovolit nemohl. Na svého kuchaře ale řval: ,,Já ti rozmlátím hlavu pánvičkou!´´
Když shrnu pozitiva a negativa oboru Hotelnictví, mohu říct určitě, že jsem měla velkou školu života. Člověk musí sklonit hlavu, i když to je někdy hodně obtížné. Musí těžce a dlouho pracovat, aby si vydělal. Je v tom hodně stresu. Doporučuji těm, kteří jsou vůči němu odolní, ale pokud jste slabší a mírumilovnější povahy, spíš zapláčete. Tak jako já, a to několikrát.
Pokud se opravdu chcete věnovat gastronomii, tak říkám: Běžte na učňák a třeba až potom na nástavbu a vysokou. Na té střední vás musí naučit hodně běžných předmětů, odborných a absolvujete praxe. Tím pádem se nic pořádně nestíhá, jazyky umíte napůl, gastronomii nic moc a ten měsíc praxe vám ve zručnosti taky moc nepomůže.
Vyšla jsem ze školy a věděla jedno: Nic neumím pořádně a už nechci pracovat v gastronomii!
A pak zbývá takový ten střed. Nemastný, neslaný. Děti možná s potenciálem ale nevyužitým. Děti, které stále neví co by je bavilo. Jako třeba já: ,,Půjdu na Hotelnictví a cestoví ruch´´, naučím se jazyky a budu průvodkyně. Ha! Chyba! Během studia na střední jsem zjistila, že to spojení cestovní ruch je tam jaksi navíc. Prioritní je Hotelnictví. Tak fajn, naučím se vařit, to mě fakt baví, zajímám se o moderní vaření. A zase chyba! Pingl budeš!
Na všech praxích, které probíhaly více méně v létě (přes rok jsme se učili, jsme přece maturitní obor), nás pustili jenom na plac. No a myslíte si, že nás chtěli do nějakého Hiltonu? Kdepak. Na to jsme neměli potřebné dovednosti, protože jsme se právě přes rok jen učili. No shrnu kompetence naší školy: ,,Bude z tebe pingl s maturitou, ale pokud se nenaučíš vše během letní měsíční praxe, máš smůlu.´´ - A pozor! Ono v nějaké Horní, Dolní Lhotě, kde se podává držkovka a guláš, moc vysoké gastronomie nepochytíte.
Právě naopak.
Během mých letních praxí jsem přišla naprosto o veškeré iluze.
V prvním ročníku jsme byli na praxi na Moravě. Hotel pěkný, občas se tam pořádalo i školení, svatby... Ale, to by nebylo, kdyby nebylo ale!
Mít pěkné zázemí je hezká věc, ale naprosto neprofesionální personál, věc druhá. Nezlobte se na mě, ale sexuální obtěžování ze strany kuchaře i číšníka, to prostě není ok. Ne každá šestnáctiletá holka je zkažené a ostřílená, jak se může zdát. A abyste věděli, že nenafukuji, řeknu vám to na rovinu: Během směny mě kuchař chytl v kuchyni a řekl mi: Pojď mi ho vykouřit.(!). Číšník se zase jednou přiopil a vlezl mi do postele, ze které jsem ho pak musela doslova vykopat.
Na praxi v druháku už nebyli loudilové. Tam se všichni jako profesionálové snažili chovat. Tehdy jsme pobývali na vysočině v jednom pěkném klasickém českém hotelu s velkou zahrádkou. Podali jsme 200 jídel denně. Byla to ale dřina, neskutečná. V druháku jsme se naučili, co je to pinglovat šestnáct hodin v kuse, trošku se vyspat a opakovat to samé. Dalo mi to hodně, ale pořád se nekonala vysoká gastronomie.
Ve třetím ročníku jsme odcestovali do švédského penzionu. Dopředu jsme věděli, že o servírování moc nepůjde. Jezdili tam Češi na poznávací pobyty, to zn. ráno snídaně, pak odjeli na výlety, večer se vrátili na večeři. My mezitím celý den uklízeli. Ale vážně celý den. Ve dvou jsme uklízeli všechny chodby, pokoje, záchody, utírali prach,.. někdy dokonce i pleli. Manuální práce nám nevadila, hlavně nás pan šéf vzal i na tři výlety po švédsku, což bylo super. Příroda nádherná, s lidmi jsme se moc nesetkali, protože jsme byli na samotě, ale ta jezera a lesy v našem okolí, ocení každý milovník přírody. Ale protože má vše své mouchy, musím podotknout, že šéf - majitel CK, byl neuvěřitelný cholerik, dokonce bral léky na agresivitu. K nám - levné pracovní síle - si moc dovolit nemohl. Na svého kuchaře ale řval: ,,Já ti rozmlátím hlavu pánvičkou!´´
Když shrnu pozitiva a negativa oboru Hotelnictví, mohu říct určitě, že jsem měla velkou školu života. Člověk musí sklonit hlavu, i když to je někdy hodně obtížné. Musí těžce a dlouho pracovat, aby si vydělal. Je v tom hodně stresu. Doporučuji těm, kteří jsou vůči němu odolní, ale pokud jste slabší a mírumilovnější povahy, spíš zapláčete. Tak jako já, a to několikrát.
Pokud se opravdu chcete věnovat gastronomii, tak říkám: Běžte na učňák a třeba až potom na nástavbu a vysokou. Na té střední vás musí naučit hodně běžných předmětů, odborných a absolvujete praxe. Tím pádem se nic pořádně nestíhá, jazyky umíte napůl, gastronomii nic moc a ten měsíc praxe vám ve zručnosti taky moc nepomůže.
Vyšla jsem ze školy a věděla jedno: Nic neumím pořádně a už nechci pracovat v gastronomii!
Markét
čtvrtek 14. ledna 2016
Jak jsem se rozhodla být šťastná
Rozhodla jsem se být šťastná, a to z jednoho prostého důvodu - neměla jsem na vybranou. Celý život jsem jen tak proplouvala, lpěla na starých záležitostech, nevnímala přítomnost a zahrnovala se obavami o budoucnost. Jo a ještě jedna věc - často jsem nebyla šťastná.
Uvědomila jsem si, že pokud si nenaprogramuji štěstí hned, tak zemřu. Možná jen v mysli, možná doopravdy.
Člověk musí někdy opustit nějaké místo nebo společnost, nebo oboje. Ač se zdá na první pohled život celkem fajn, nemusí být.
To je právě to. Každý není jako každý ostatní. Já nejsem ty, ty nejsi já. To co činí šťastnou mne, tebe může ubíjet.
Nerada soudím chování ostatních, protože mají na něj vliv spousty aspektů. Možná to je pro mě jeden z největších a zároveň nejtíživějších darů života. Mám pochopení pro ostatní. Co to ta holka říká, copak je to nějaký problém? No opravdu může být. Jako třeba pro mě.
Takže holka jako já - mladá, nejistá si svým jednáním, se neuměla nikdy pořádně prosadit. Říct nahlas velké NE. Holka, která má velkou empatii k druhým, často tápe sama u sebe. To co toleruje u ostatních, by sobě samotné nedovolila, nebo se za to příšerně odsoudila.
Možná by šel můj smutný život takto stále dál. Naštěstí věřím. Někdy více, někdy méně. A sním - to neustále. Sním o tom, že život není tak špatný jak se může zdát. Věřím, že vše má svůj důvod a věřím, že všechno zas bude fajn.
Mrzí mě, že k mému snění a víře doposud chybělo odhodlání. Odhodlání změnit sebe (ne ostatní! to už nikdy Markéto, nikdy nezkoušej) Odhodlání najít samu sebe. Odhodlání přiznat si své chyby. Odhodlání obklopovat se lidmi, kteří jsou pozitivní. Odhodlání důvěřovat ostatním. Důvěřovat sobě. Odhodlání spálit shnilé mosty, a ty krásné mosty pečlivě udržovat a hýčkat si je.
A tak jsem tady jako blogerka. Markéta, která věří a sní - a to neustále.
Uvědomila jsem si, že pokud si nenaprogramuji štěstí hned, tak zemřu. Možná jen v mysli, možná doopravdy.
Člověk musí někdy opustit nějaké místo nebo společnost, nebo oboje. Ač se zdá na první pohled život celkem fajn, nemusí být.
To je právě to. Každý není jako každý ostatní. Já nejsem ty, ty nejsi já. To co činí šťastnou mne, tebe může ubíjet.
Nerada soudím chování ostatních, protože mají na něj vliv spousty aspektů. Možná to je pro mě jeden z největších a zároveň nejtíživějších darů života. Mám pochopení pro ostatní. Co to ta holka říká, copak je to nějaký problém? No opravdu může být. Jako třeba pro mě.
Takže holka jako já - mladá, nejistá si svým jednáním, se neuměla nikdy pořádně prosadit. Říct nahlas velké NE. Holka, která má velkou empatii k druhým, často tápe sama u sebe. To co toleruje u ostatních, by sobě samotné nedovolila, nebo se za to příšerně odsoudila.
Možná by šel můj smutný život takto stále dál. Naštěstí věřím. Někdy více, někdy méně. A sním - to neustále. Sním o tom, že život není tak špatný jak se může zdát. Věřím, že vše má svůj důvod a věřím, že všechno zas bude fajn.
Mrzí mě, že k mému snění a víře doposud chybělo odhodlání. Odhodlání změnit sebe (ne ostatní! to už nikdy Markéto, nikdy nezkoušej) Odhodlání najít samu sebe. Odhodlání přiznat si své chyby. Odhodlání obklopovat se lidmi, kteří jsou pozitivní. Odhodlání důvěřovat ostatním. Důvěřovat sobě. Odhodlání spálit shnilé mosty, a ty krásné mosty pečlivě udržovat a hýčkat si je.
A tak jsem tady jako blogerka. Markéta, která věří a sní - a to neustále.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)